Představte si místo tak suché a nehostinné, že se mu přezdívá "biologická prázdnota". Místo, kde byste přežili jen pár hodin, se nyní stává nečekaným spojencem v boji proti oteplování planety. Vyprahlá poušť Taklamakan totiž začala pohlcovat více uhlíku, než kolik ho vypouští do ovzduší.
Možná si říkáte, že v době extrémního sucha, které v posledních letech trápí i české zemědělce, je zeleň v poušti jen sci-fi. Ale data ze satelitů mluví jasně. To, co se děje na okraji čínské pustiny, mění náš pohled na to, co je v přírodě vlastně možné.
Jak oklamat "mrtvou" krajinu
Vědci z USA a Číny zjistili, že díky pět desetiletí trvajícímu programu výsadby stromů a keřů se okraje pouště mění v obrovskou houbu na CO2. Není to žádný deštný prales v Amazonii, vypadá to spíše jako vysušené křoviny, které potkáte v horkém létě někde ve Středomoří nebo v jižní Kalifornii.
Ale funguje to. A to i přesto, že poušť Taklamakan má rozlohu jako tři čtvrtiny Německa. Klíčem k úspěchu není jen sázení stromů, ale využití specifických podmínek:
- Využití srážek stékajících z okolních velehor.
- Výsadba odolných keřů, které nepotřebují litry vody denně.
- Trpělivost trvající téměř 50 let (projekt potrvá až do roku 2050).
Důkaz, že ani písek není beznadějný
Sám jsem byl skeptický, když jsem poprvé četl o "zalesňování pouště". Většinou to končí uschlými pahýly. Jenže tady data ukazují, že schopnost země pohlcovat uhlík sílí, zejména v období dešťů od července do září. Stromy navíc fyzicky brání písečným bouřím, které dříve ničily úrodu v okolních vesnicích.
Je v tom ale jeden háček. I kdybychom celou tuto poušť pokryli lesem, pohltilo by to "jen" asi 60 milionů tun CO2. Pro srovnání: svět ročně vyprodukuje kolem 40 miliard tun. Je to tedy jen malý dílek skládačky, ale v situaci, kdy staré lesy kvůli suchu přestávají uhlík ukládat, potřebujeme každý kousek nové zeleně.
Praktický postřeh pro vaši zahradu
I když nemáte za domem poušť, princip z Taklamakanu můžete využít. Všimli jste si, jak v Česku v posledních letech během léta trávníky žloutnou a umírají? Strategie "shrubland" (křovinaté krajiny) je řešením. Namísto náchylného anglického trávníku sázejte hluboko kořenící keře a trvalky (např. komuli, levanduli nebo tavolníky). Ty dokáží hospodařit s vlhkostí podobně jako vegetace na okraji pouště.
Znamená to, že máme vyhráno?
Rozhodně ne. Sázení stromů v poušti nás nezachrání před nutností omezit emise. Ale ukazuje nám to, že s dostatkem stability a financí dokážeme vrátit život i do míst, která jsme už dávno odepsali. Ostatně, pokud dokáže "dýchat" písek v Číně, je naděje i pro naši krajinu.
Byli byste pro, aby se podobně radikální projekty výsadby odolné zeleně financovaly i v evropských regionech, které začínají vysychat?
