Představte si dávku záření, která by dospělého člověka zabila během několika týdnů. Teď ji vynásobte šesti tisíci. Většina života na Zemi by se v tu ránu vypařila nebo rozpadla na úrovni DNA, ale jeden nenápadný obyvatel mořského dna zvaný Thermococcus gammatolerans si v tom doslova libuje.
Nejzajímavější na tom všem? Tento mikrob se nikdy v historii nevyvíjel v blízkosti jaderného reaktoru ani v Černobylu. Žije v naprosté tmě, dva a půl kilometru pod hladinou v kalifornském zálivu. Záhadou zůstává, proč si příroda vytvořila "neprůstřelnou vestu" proti něčemu, s čím se tento tvor v hlubinách vlastně ani nepotkává.
Život v „pekle“ na dně oceánu
V hloubce 2 600 metrů, kde tlak vody drtí vše nechráněné, vyvíjejí hydrotermální průduchy neskutečný žár. Právě zde vědci objevili tento organismus, který vypadá, že ignoruje základní pravidla biologie. Když jej v laboratoři vystavili záření 30 000 grayů, prostě rostl dál. Pro srovnání, pro člověka je smrtelných už 5 grayů.
Při zkoumání jeho genetického kódu vědci čekali, že najdou složitý obranný mechanismus. Ale realita je zaskočila:
- Jeho DNA vypadá na první pohled úplně normálně.
- Nemá žádné speciální "supergeny" pro opravu poškození radiací.
- Všechny opravné enzymy jsou v neustálé pohotovosti, připraveny zasáhnout do jedné hodiny.
Tajemství není v síle, ale v rychlosti
V mé praxi mě vždy fascinuje, jak elegantně příroda řeší problémy. T. gammatolerans totiž není nezničitelný. Radiace mu DNA poškodí, stejně jako nám. Rozdíl je v tom, co se děje potom. Tento organismus funguje jako extrémně rychlá četa opravářů, která stíhá látat díry v genetickém kódu dříve, než se buňka stihne zhroutit.
Ukazuje se, že tato schopnost je pravděpodobně "vedlejším produktem" života v extrémním horku. Život u sopečných komínů znamená neustálý boj s chemickým stresem a vařící vodou (kolem 88 °C). Evoluce ho vytrénovala k takové odolnosti, že radiace je pro něj jen další drobnou nepříjemností.
Co se od něj můžeme naučit?
I když si asi neplánujete zaplavat v chladicí nádrži Temelína, tento výzkum má pro nás praktický význam. Pochopení toho, jak tyto enzymy opravují DNA tak bleskově, může v budoucnu pomoci například při:
- Vývoji nových metod v boji proti rakovině.
- Ochraně kosmonautů před vesmírným zářením během dlouhých letů.
- Zvyšování odolnosti našich vlastních buněk proti oxidačnímu stresu.
Zajímavý postřeh: V evoluci často platí pravidlo "dostatečně dobré". Systémy, které mikrobovi umožňují přežít v hlubinách, byly prostě "dostatečně dobré" i na to, aby z něj udělaly nejodolnějšího tvora vůči záření na planetě.
Fascinuje vás, jak si příroda dokáže poradit s extrémy, o kterých se nám ani nesní? Myslíte si, že bychom měli tyto mikroby využít k "vylepšení" lidské odolnosti, nebo bychom měli nechat jejich tajemství na dně oceánu? Dejte mi vědět v komentářích!
